Fandom: Arashi
Postavy: Matsumoto Jun
Pairing: jednostranný OFC/Jun (takže žádný)
Varování: krev, násilí, smrt, vydírání, ke konci vulgární výrazy, ehm... psycho?
Věkové omezení: 15-18 let
Poznámka: bylo mi řečeno že některé scény jsou nechutné a že to tam raději to omezení mám dát, yaoi ani nic podobného a zamilovaného tam není to omezení je kvůli jiným věcem.
Beta-read: Mája
STALKER part 2/3
-
Okolí si začalo pomalu zvykat na Junovo odtažité chování. Jun se s nimi už nechtěl bavit, tak bylo zbytečné ho k tomu nutit.
Aibovi to bylo líto, a tak se ho snažil nějak popostrčit k ostatním a zase ho s nimi sblížit, ale marně, a tak když leadera pustili z nemocnice, vzdal to úplně a motal se jen kolem něj. Ohno naproti tomu nevypadal, že by to chtěl vzdát, chtěl, aby se k nim Matsujun choval zase tak jako dřív.
Ale varování, co přišlo společně s napadením, ho děsilo. Jeho útočníci ho varovali, že se k Junovi nemá přibližovat. A on se bál neuposlechnout.
Posadil se stranou a smutně sledoval, jak se zbytek skupiny společně něčemu směje. Chtěl si jít k nim přisednout, ale nemohl riskovat, že by se ještě jednomu z nich něco stalo, a tak se na ně mohl jen koukat a v duchu brečet nad svou samotou, protože teď už nikoho neměl.
Vlastně někoho ano, ji…. Tu osobu, co mu dělala ze života peklo, co se snažila zabít každého, kdo se k němu jen přiblížil. Ta, co je důvod, proč je sám, je už to jediné co má. Zhrozil se nad tou myšlenkou.
T-to je děsivé.
„Jun…“ Oslovil ho tichý hlas, zvedl k němu hlavu, shledal se s jeho usměvavou tváří. „Jdeme se společně najíst, nechceš jít s námi?“
„Nemám hlad a ani se mi s vámi nikam nechce.“ Opověděl mu a propaloval ho svým nejlepším ledovým pohledem, doufajíc, že tak Ohna odežene, ale leader nevypadal, že by si jeho pohledu nebo tónu hlasu všimnul. Dál se usmíval a zkoušel ho přemluvit. „ Měl bys jíst, nemusíš se tam s námi bavit, jen si sedneš a najíš se.“
„Jaký to pak bude mít význam? Najíst se můžu i doma.“ Zkoušel to dál, ale jeho rozhodnutí bylo trochu nalomené, chtěl jít, strašně moc chtěl…
„Když půjdeš s námi, tak to uvidím, zhubnul jsi tak moc. Chci mít jistotu, že pořádně jíš, nejen já, ale ostatní taky, máme o tebe starost Matsujun, možná že nás nenávidíš, ale mi tě berem dál jako přítele.“
‚Promiň mi to Oh-chan…‘
Byl si jist, že teď už je ztratil úplně.
Za ta slova co nebohému leaderovi řekl.
Za to jak jeho ještě slabé tělíčko odstrčil a to dopadlo bolestí na zem.
‚Promiň mi to Oh-chan, ale bude lepší, když mě budete nenávidět, než abyste byli mrtví.‘
Později v noci pak ležel v posteli.
Sám…
Tam plakal nad svou samotou.
Chtěl vybrečet všechny průzračné slzy a nahradit je vlastní krví. Chtěl dát hlavu pod polštář a ten na sebe silně tisknout tak dlouho, až by v něm nezbylo žádného dechu.
Chtěl popadnout budík, co ležel na nočním stolku a omlátit ho o svou hlavu, tak silně, až by těžký předmět prorazil jeho lebku a krvavé cákance by obarvily jeho bílou zeď na rudou.
Udělal by cokoliv, aby měl už klid.
Skočil by z okna…
Strčil hlavu do oprátky…
Nebo by si i podřezal žíly.
Jenomže ani jedno z toho nemohl.
Nemohl nic, než zoufale brečet a drásat tak své oči znovu a znovu.
„Prosím, nech mě už být.“
Vzlyknul a přetáhnul si peřinu přes hlavu.
Druhý den zas nastoupil perfektní Matsujun s perfektním a chladným úsměvem.
Může jen děkovat za to, že je tak dobrý herec a své problémy zvládá dobře maskovat.
Dnes měli speciální díl pořadu.
Čekalo je setkání s fanoušky z různých částí světa a měli společně pomáhat zas na nějaké farmě, to protože ti fanoušci byli zahraniční studenti, co si měli farmou začít vydělávat na pobyt.
Nebral to vážně, prostě klasická akce.
Fanynky byli milé.
A on měl za úkol se k nim také hezky chovat.
A pak přišla horší část.
Kdy se měl s jednou z fanynek obejmout, měl ji držet za ruku a plnit s ní nějaký úkol.
Podíval se na malou blondýnku z Evropy, co se na něj usmívala, oči zářící štěstím.
Škoda, že ta záře měla za chvíli pohasnout.
Udělal, jak mu bylo řečeno.
Objal ji a pevně přitisknul k sobě, protože věděl, že tohle bude naposledy, co dívku někdo obejme.
Chytl ji za ruku.
A v duchu ji tak dodával odvahu na bolest, co ji v několika budoucích hodinách čeká.
‚Je mi to líto, přál bych si, aby sis mohla vybrat za vzor někoho jiného.‘
Pak zahlásili přestávku, aby se převlékly do pracovního oblečení a jemu bylo jasné, že po přestávce tu už dívka nebude.
„Kam zmizela ta malá blondýnka, co tu byla?“ Optal se, když se vracely zpět a on ji skutečně nikde neviděl. Ostatní jen pokrčily rameny, buď nevěděli, a nebo si ani nevybavovaly, koho vůbec myslí.
Tak je to jasné.
Nikdo ji tu nezná.
Budou si myslet, že prostě odešla.
Nikdo ji nebude postrádat.
Další perfektní zločin, Mrs Stalker
Uchopil do ruky rýč, jak mu bylo řečeno. Zase jednou se budou předvádět, jak úžasně pracovití jsou.
‚Doufám, že její smrt byla alespoň rychlá.‘
Pomyslel si.
Co ale netušil je, že dívka byla blíže, než si myslel.
Zaživa pohřbena ležela zahrabaná v hlíně. Na ústech dýchací masku, a oči dokořán strachem rozevřené.
Chtěla pohnout rukama, ale ty byly pevně přivázané k tělu. Její tělo bylo nezvykle paralyzované
Matsujun zabodnul ostrou stranu rýče do země.
Jako nůž projelo něco ostrého její rukou. Otevřela ústa, aby vyjekla, ale akorát tak posunula svůj zdroj dýchání.
Pak se škubnutím vytáhla z její ruky a teplá krev se vsakovala do hlíny kolem.
Zvláštní, v té hlíně bude asi hodně kořenů, myslel si, když mu šel rýč do hlíny těžko zabodnout. Pořádně se o něj opřel nohou a jedním pohybem nabral trochu hlíny.
Něco ostrého se zabodlo do okraje jejího břicha a pak odkrajovalo její kůži pryč.
Tentokrát už opravdu vykřikla, ale její výkřik byl utlumen hlínou, co jí padla do pusy.
Vyplivla hlínu a ústa honem zavřela.
Kyslíková maska byla odsunuta někam bokem z obličeje.
Znovu zaryl rýčem do země, ale tentokrát se o něco zaseknul. Páčil s ním tak, že se akorát zarýval hlouběji.
Pak se mu konečně povedlo rýčem trhnout dostatečně, aby kořen přetrhl.
Něco se zabodlo do jejích úst a otevřelo je tak do kořán. Ostrá čepel směřovala skrz jemnou kůži vnitřkem do krku. Každým trhnutím se podala hlouběji a hlouběji
Dívka ještě stále žila.
Do úst ji padala nová a nová dávka hlíny, co ji stejně jako kov v ústech dusila.
Krev se mísila s hlínou a to lepkavé blátíčko se ji matlalo po bradě a zbytku obličeje.
Zalepilo nosní dírky, aby tak nemohla dýchat.
Sice tak, tak ale stále ještě žila.
V ukrutných bolestech čekala na smrt.
Pak přišlo velké trhnutí a její spodní čelist byla páčivým pohybem odtrhnuta od té horní.
To ji konečně zabilo.
Co ale nečekal, bylo křupnutí, které následovalo, hlína kolem rýče potemněla a on spolu s hlínou nabral něco, co vypadalo jako kus něčí čelisti. Zakryl si rukou ústa a snažil se nepanikařit. Rychle zaházel hlínou tu krvavou, aby nikdo nic nepoznal a počkal, až všichni ostatní odejdou.
Když si byl jistý, že jsou ostatní pryč, padnul na kolena a začal zběsile rukama odhrabávat hlínu. Jedna z jeho dlaní narazila na zdroj lepkavé hlíny a se zadrženým dechem ohrnula to smrduté bláto pryč.
Pak se nestačil ani pořádně nadechnout a všechno, co ráno jedl, z něho vyletělo ven, dokonce tak silně, až mu i slzy vytryskly z očí.
Ten pohled byl odporný.
Obličej v ústech zlomený. Zapatlaný od krvavé hmoty.
Oči do široka otevřené, jak se nestačily před smrtí zavřít, byly zasypané hlínou, která zničila bělmo a to tak vyteklo ven.
Takže zbyly jen prázdné oční důlky.
Zvracel ještě dlouho.
Když si pak hřbetem ruky otíral tvář, všiml si notesu v igelitovém sáčku vedle těla.
Vzal ho do ruky.
Roztrhl sáček a otevřel zápisník.
„Tak jak se ti líbí tvá první vražda?“
„Když dodržíš postup co je tady, tak se nikdo nic nedozví.“
„Nikdo nepřijde na to že Matsumoto Jun zabil svoji fanynku.“
„A nepokoušej se udat, zabiju nejen policisty ale i zbytek Arashi.“
Roztřesenýma rukama se natáhnul znovu pro rýč a přesně jak stálo v pokynech, zahrabal dívčino tělo hodně hluboko, tak moc, že by ho jen tak někdo nemohl vyhrabat.
Pak se vrátil k ostatním a dělal jako že nic.
Co ale netušil, bylo, že jeho stalker každý jeho pohyb fotografuje a schovává si fotky na příští vydírání.
Domů se dostal hodně pozdě, sotva ale zavřel dveře od bytu, sesypal se na zem. Kolena přitáhnul k bradě a obličej položil do dlaní. Celý se třásl a chtělo se mu ještě zvracet.
Na rukou cítil její krev, přestože je během dne několikrát umyl.
Před očima vyděl ten pohled na mrtvé tělo.
Na dívku, co zabil.
Vlastníma rukama.
Vzlyknul a jediným kousnutím si prokousnul spodní ret, z kterého se okamžitě začala valit krev.
Pohupoval se dopředu a dozadu, jako by si myslel, že ho to uklidní.
Pak uslyšel za dveřmi něčí kroky a strachy utekl k sobě do pokoje, kde se schoval pod postel. Prsty měl pomalu v ústech, jak si okusoval strachem nehty.
Druhou rukou se mlátil do nohy a doufal, že bolest tak vše zlé zažene.
Nehty byli už pomalu do krve dokousané a na noze se rýsovala modřinu, přesto se nezastavil a dál pokračoval.
Vyčkával snad na to, že někdo přijde?
Ne to se jen strachy bál, že se kroky budou přibližovat a do pokoje někdo vejde.
A skutečně uslyšel otevírání dveří.
Zatajil dech, dál okusoval nehty, bříška prstů ohryzaná do krve.
Noha i ruka ho bolely od neustálého bušení do jednoho místa.
Někdo vešel do jeho bytu a podle trhání papíru roztrhl nějakou obálku.
Pak se ozvalo vyjeknutí.
A on pod postelí sebou vyděšeně trhnul, takže se praštil o dřevo nad sebou.
„Matsujun!“ Zavolal ho něčí hlas.
Ale počkat… ten hlas zná.
„Aiba-chan?“ Zašeptala jeho ústa tichounce.
„Matsujun! Jsi tady?“ Kroky se přibližovali, až se ocitly v jeho pokoji.
„Co děláš pod tou postelí?“
Zatajil se mu dech, našel ho. Co teď bude dělat?
„Můžeš mi vysvětlit, co znamenají tyhle fotografie?“ Objevila se před ním známá tvář, ale tentokrát se nesmála jako obvykle.
Dívčí postava seděla za oknem a sledoval obrazovku monitoru.
Co viděla, se ji vůbec nelíbilo.
Její milovaný se vybavoval s někým jiným.
A ten dotyčný viděl fotografie, co mu poslala
Teď litovala že do bytu neinstalovala i mikrofony aby mohla vědět, co si dotyční vykládají.
Dala si palec do pusy a začala ho okusovat, jak se snažila přemýšlet.
Zabít ho jen tak nemůže.
A dokud nebude někde sám, tak ublížit mu taky ne.
Zvedla se, přešla do místnosti s červeným světlem.
Na šňůře tam byly pověšené nové fotografie.
Její rty se protáhly v nepěkném šklebu, když zrak padl na obraz mladého zpěváka jak zakopává mrtvou dívku hluboko pod zem.
Zasmála se.
Však ona se postará, aby nic neřekl.
Dalo mu hodně odvahy vylézt z pod postele ven, chtěl se jen zvednout a nějak vše zamluvit, ale jeho pobledlou tvář s bradou od nyní už zaschlé krve, skrýt nemohl. Dal si ruku za záda, aby tak skryl dokousané prsty.
„C-co tu děláš?“ Pokusil se mluvit klidně a usmát se, ale jeho rty byly jakoby přišpendlené svorkami, jak se nechtěly usmát.
„Měli jsme o tebe strach, když jsi tak rychle zmizel, nechal jsi klíč v zámku, tak jsem se bál, aby se něco nestalo. Pak jsem našel tohle.“ Podal mu fialovou obálku, ze které se vysypalo pár fotografii.
„J-já…“
„Někdo tě sleduje, June?“
Ukázal na fotku, na které se choulí na posteli, musela to fotit včera.
Přikývnul, tady už nemělo cenu něco zapírat.
‚Je konec, sbohem Aiba-chan.‘
„Zabije tě.“ Řekl tiše a upřel na něj své unavené oči, měl už toho dost. Jen ať mladík ví, co ho čeká.
„Co prosím?“ Aiba se na něj díval dost vyděšeně, takového ho nejspíš neznal.
Zničeného…
Vypadajíc jako nějaká troska.
„Zabila všechny, kdo se mě jen dotkli, může za to co, se stalo Ohnovi a ty teď vše víš, takže tě taky zabije, když nezabije, tak ti udělá to co leaderovi.“
„T-to nemůžeš myslet vážně?“
„Že ne?“ Otevřel zásuvku a vytáhl z ní všechny obálky a fotografie.
„Jen se koukni.“ Hodil je po něm.
Jen stál a sledoval Aibovu reakci, netrvalo dlouho a mladík odběhl do koupelny.
Sednul si na zem a ovinul paže kolem svého těla, aby se objal.
„Zabije Aibu…“
Zavřel oči, už nemohl ani plakat.
„Zabije ho…“ Šeptala jeho ústa,
„Jun…“ Něčí ruce se ho dotkli, ale on se odtáhl od toho doteku.
„No tak, neboj se….“ Opět ho zkusil obejmout, ale on se nechtěl nechat. Aiba to tedy vzdal a jen se vedle něj posadil.
„Musíš to nahlásit. Oni ji najdou a ona už nebude moct nikomu ublížit.“
Zavrtěl hlavou. „Nemůžu…“
„Proč ne? Podívej, co s tebou dělá.“
„Když jsem tu udělal minule, zabila toho policistu, kterému jsem to řekl.“
Aiba si dal ruku před ústa a on se tomu musel zasmát. „Vidíš, nemám jak jí utéct a teď zabije i tebe, protože všechno víš, varovala mě, že nikomu nesmím nic říct.“
Aiba ho chytil za ramena a zatřásl s ním. „Nesmíš z ní mít strach, o to přesně jí jde, abys měl strach se jí postavit. Neber ohledy na to, co se nám stane.“
„Já…“
„S takovou s toho zešílíš, June…“
Přikývnul.
‚Stejně ho zabije, alespoň bude mít do té doby nějakou šanci.‘
Aiba zůstal přes noc, utišoval ho, že vše bude zas dobré a nikomu se už nic nestane.
Ráno pak objevil v chodbě další obálku.
Roztrhl ji.
Našel v ní fotky toho, co provedl.
Zklamal jsi mě.
Jestli někomu ještě něco řekneš, pošlu je ostatním a na policii.
Nikdo ti neuvěří, že jsi ji nechtěl zabít.
To už s tebou nikdo nepromluví
A jak budeš hnít ve vězení, tak je zabiju.
Zkus to ukázat někomu, když je vše psané na stroji a mohl jsi to napsat sám.
Poslechni mě a budeme oba šťastní.
Roztřeseně vše roztrhal a hodil do koše. Aiba neměl pravdu, jí se postavit nemůže.
„Můžu jen doufat, že ti moc neublíží.“
Uběhly dva dny a Aiba se s ním o tom všem zatím nebavil. Byl rád, protože mu nemusel lhát.
A taky prozatím Aiba žil.
Za další dva dny přišlo pár fotek jeho, jak spí.
Překopal celý pokoj a našel malou kameru nad závěsem. Byla tak maličká, že kdyby ji nehledal tak si jí nevšimne.
Tehdy mu došlo, že ji musí znát, protože nepouští do svého bytu každého.
Možná měl Aiba pravdu a měl se jí postavit.
Jen na to musí opatrně.
Dělal si seznam těch, kdo u něj za poslední měsíce byli.
Nikdo z toho nebyla jeho fanynka, protože ani jedno nebyla dívka.
Naštvaně odhodil propisku na zem.
Aiba chyběl, Sho říkal, že volal, že je nemocný a tak to neřešil.
Když o něm ale neslyšeli už týden, bylo mu jasné, kde Aiba je.
Slečna se pustila do jeho trestu.
Na večer mu přišla fotka kontejneru na ulici s nápisem.
Hádej kdo je tam?
Těžce polknul.
„Aiba…“
Vyběhl ven a začal hledat v uličkách ten kontejner.
Žádné komentáře:
Okomentovat