Fandom: Arashi
Postavy: Matsumoto Jun
Pairing: jednostranný OFC/Jun (takže žádný)
Varování: krev, násilí, smrt, vydírání, ke konci vulgární výrazy, ehm... psycho?
Věkové omezení: 15-18 let
Poznámka: bylo mi řečeno že některé scény jsou nechutné a že to tam raději to omezení mám dát, yaoi ani nic podobného a zamilovaného tam není to omezení je kvůli jiným věcem.
Beta-read: Mája
STALKER
-
Sladký dívčí úsměv. „No tak Matsujun obejmi ji.“ A on poslechl, s úsměvem ovinul paže kolem jedné ze svých fanynek.
Ještě dlouho byl slyšet smích, o tom přeci jejich pořady jsou, nebo ne?
Odtáhl se od dívenky, ale jednu ruku nechal položenou kolem jejích ramen. Byla nervózní a on ji tak chtěl jen podpořit a uklidnit. Usmál se na ni a pak se dále věnoval ostatním.
-
Otevřel schránku a vytáhnul z ní malou fialovou obálku. ‚Proč používá pořád tuhle barvu?‘ Zeptal se v duchu sám sebe, když obálku jedním pohybem na straně roztrhnul. Podíval se do ní a vytáhnul několik fotek a malý lísteček.Matsujun je můj
Jen můj
Matsujun
Těžce polknul, věděl, co tohle znamená, jeho obavy se vyplnily. Vyděšený už dopředu z toho, co ho čeká, si začal prohlížet přiložené fotografie. Bylo jich hodně, aspoň 20, seřazených postupně v jakémsi příběhu. Když už byl asi v polovině, začalo se mu dělat špatně a už i ruce se mu třásly.
Pomaličku, papír po papíře, si je prohlížel.
Sledoval, jak přibývá rudá barva.
Jak ho sledují ty, už skoro mrtvé, oči, co byly zalité slzami strachu.
Na tomhle papíře
List po listě
Tam dívka leží
Zprvu jen bezmocně spoutaná vyděšeně hledí do objektivu.
Pak však malý nožík přejíždí fotku po fotce po odhaleném hrdle.
Kousek po kousku odškrabuje ostrou stranou z hrdla kůži
V očích se zrcadlí strach a bolest.
Zaplněné slzami zírají stále před sebe.
Nožík už se dostal přes kůži a barví tak tmavé cestičky po hrdle a oblečení.
Nožík se přesunul výš až k oušku.
Pomaličku, fotku po fotce, ho odřezává, a když je hotov, přesune se na druhé.
„Vzpomínáš, Jun, na scénu, kde jsi jí něco šeptal do ouška a měl ruku kolem jejího ramene?“
Hlásal nápis přes celou fotku.
Nožík se přesunul k rameni a chtěl odsud odřezat nepotřebnou ruku.
Byl ale malý, a tak místo řezání se bodavými pohyby do stále stejného místa snažil ruku nějak odtrhnout.
Pomaličku, fotku po fotce, se končetina trhá. Zbyla jen kost, co nejde probodnout, a tak byla násilím odrhnuta.
Podle očí je vidět, že dívka křičí, ale ústa jsou tlumena zmuchlanou látkou.
Obličej je smáčen vlastní krví a kousky hmoty z odsekávaného masa.
Oči jsou potemnělé, skoro až vyhaslé, jak dívka umírá.
A protože zábava končí…
Vrací se nožík zpět na začátek a znovu seškrabuje dívčino hrdlo.
Poslední fotka je až výsledné dílo. Dal si ruku ještě i s fotkami před pusu, jak se mu náhle chtělo zvracet. Hořká pachuť se drala skrz hrdlo, až vyletěla ústy ven. Sesunul se na kolena a jen zvracel, před očima viděl obrazy mrtvých dívek. Ano dívek, tahle nebyla první, a jestli si pro příště nedá pozor tak ani poslední.
Někdo ho pronásleduje, nejspíš ona, určitě podle toho jak píše, je to dívka. Tvrdí, jak ho miluje a že je jen a jen její, a protože nemá ráda konkurenci, zabíjí všechny dívky, kterých se jen dotkne.
Poprvé si myslel, že je to jen náhoda.
Dívka, se kterou se vybavoval, asi déle než měl, byla ještě tu noc nalezená uhořelá ve svém bytě. Bylo to smutné, ale nemohl za to. Když mu přišla první fialová obálka, ani ji neotevřel a někam ji založil, pak ale těch náhod bylo víc. Herečky začaly být napadány a jedné, kterou v seriálu políbil, byly odříznuté rty a jazyk.
V tu chvíli poprvé otevřel jednu z fialových obálek, které byly plné fotek s postupem hrůzných vražd.
Nechodili ale jen fotky vražd.
Byl zaznamenán pomalu každý jeho krok.
S kým se bavil.
Co kde a jak jedl.
Společně se vzkazem, s kým se raději nemá stýkat.
Ona ho sledovala.
Stalker
Bál se a chtěl jít na polici. Policista, kterému vše řekl, byl nalezen s propiskou bodnutou přes uši skrz hlavu.
A vzkazem.
Vše vidím… jsem tu, i když mě nevidíš a neslyšíš.
Zavřel se na dva dny v bytě a nikoho nepouštěl dovnitř.
Závěsy zatažené, světla zhasnutá.
Tolik se bál, že ani nevylezl z postele, pokud to nebylo nutné.
Zpod dveří mu přišla fotka, jak leží v tmavém pokoji.
Ze strachu, že u něj v bytě někdo je, z té postele už nevylezl, ani když to bylo nutné.
Bál se, moc se bál. Brečel a jako dítě kňučel do polštáře. Tak moc se bál. Peřinu přetáhl přes hlavu a nehodlal vylézt. Potřeby se hlásily o pozornost a on o ně nedbal, nejedl, nepil a ani do koupelny nezašel.
O dva dny později, když se uklidnil a uvědomil si, že mu tam nic nehrozí a někdo tam má propašovanou jen skrytou kameru, z postele vylezl.
Odešel do koupelny, najedl se a napil… A pak uklidil špinavé a páchnoucí povlečení. Bylo mu trapně, když povlíkal postel do čistého. Nedovel si představit, kdyby to někdo zjistil.
Matsumoto Jun se ve svém věku pomočil ve vlastní posteli, a to protože měl strach jen vylézt z postele.
V duchu viděl, jak se mu ostatní smějí, jak nechápou jeho strach. Tak raději nikomu nic neřekl a to, že o sobě dva dny nedal vědět, omluvil jen tím, že mu nebylo dobře. Trochu chabá výmluva na někoho jako je on. Nemůže si dovolit volno, jen protože mu není dobře nebo se tak rozhodne.
Byli na něj naštvaní. Manažer i ostatní. Chápal to, ale nemohl s tím nic dělat. Správně by se k nim ani raději neměl přibližovat.
Když se rozhodl distancovat od fanynek, hereček a jiných žen, zaměřil se na fanservise s tím, že tohle jeho pozorovatelce vadit nebude.
Byl naivní, když si to myslel, díky jeho hlouposti Ikuta málem umřel. Nebýt Yamapiho, který byl včas u něj, vykrvácel by na místě.
Nemám ráda, když se tě někdo dotýká.
Ať je to muž či žena
Herec nebo pouhý občan.
Jsi jen můj, můj Matsujun.
Vyhodil lísteček vztekle do koše. Začínalo mu to lézt na mozek, ta bezmoc cokoliv udělat ho doháněla k šílenství. Podíval se na fotku, byla jediná, když jeho pozorovatelka útočila na nějakou mužskou hvězdu, používala většinou jen co nejrychlejší způsob. Jako jed v Oguriho pití, přejetý Ikuta. Oba nakonec naštěstí přežili, to protože u nich nebyla tak brutální. Netýrala je jak dívky.
Jedna z fanynek mu řekla, že její srdce bije jen pro něj.
Vyřízla jí ho. Neuspala ji a nezabila před tím. Její tělo žilo, dokud nebylo srdce vyndáno z hrudi. Pak bylo zapáleno.
Aby už pro něj nemohlo dál bít.
Ze strachu se od ostatních snažil distancovat, křičel na ně, protože byl ve stresu, a kdykoliv se ho někdo chtěl dotknout, tak ho od sebe odstrčil. Pak mu přišel první vzkaz.
Můj hodný Matsujun
Jen můj, můj a můj.
Byl rád, ona byla klidná, takže se nemusel bát dalších vražd, ale všechno nemohlo být tak jednoduché, což mu došlo s další nabídkou na seriál.
„Klid June je to jen film.“ Seděl na zemi, kolena přitažená k hrudi a houpal se ze strany na stranu, jako malé dítě, co se bojí tmy. „Je to jen seriál, jen seriál, třeba ji nic neudělá.“ Snažil se přesvědčit sebe sama, i když to bylo zbytečné.
Ona to uvidí
Uvidí, jak hraje, že je zamilován do jiné dívky.
Jak se jí dotýká.
Pak ji najde.
A zabije.
A jemu pošle ten hrůzný úkaz se slovy, že je to jeho vina.
Kousal se do rtu, byl nervózní a měl strach.
To nedopadne dobře…
Přes rty se steklo pár zářivých kapek.
Ale odmítnout už nemůže, protože jestli ano, tak ho můžou i vyhodit a jestli se pokazí jeho kariéra, ona půjde a zabije ostatní Arashi, jak mu psala minule.
Aby ho varovala, že nemá dělat hlouposti.
Rty už byly od ostrých zuby rozdrásané, ale on si toho nevšímal.
Měl moc velký strach, aby mohl myslet na něco, jako je bolest.
Den natáčení
‚Tohle je špatné, špatné…‘
Přirazil dívku ke zdi...
‚Zabije ji, nejdříve ji umučí a pak ji zabije.‘
Přitiskl svoje rty na ty druhé.
„STOP!“
„Ještě jednou June, budeme to točit tak dlouho, dokud ji pořádně nepolíbíš.
‚Zabije ji…‘
Scénu točili ještě několikrát, dokud nebyl režisér spokojený.
‚Je to jeho vina, ať zabije jeho!‘
Pomyslel si už zničeně.
Bál se jít domů. Věděl, co ho tam večer čeká a to ho děsilo, jen to, že herečce zbývá už jen pár hodin života, ale zastavit to nedokáže…
Jestli chce, aby žili jeho přátelé, rodina a skupina, nesmí se jí plést do cesty.
Tak mu bylo jednou řečeno.
A on byl moc velký zbabělec, aby to riskoval.
A tak šel domů a čekal na fialovou obálku.
Fialová, jeho barva.
Nesnášel tu barvu, hnusila se mu.
Vyházel ze skříně všechno oblečení podobné barvy.
…
Obálka došla až druhý den, někdy během oběda.
To protože vražda herečky trvala dvanáct hodin, dvanáct protože dvanáctkrát ji musel políbit, než se to povedlo, pod tělem byl mrtvý režisér se zbraní v ruce.
A dopisem přiznání.
Zabil jsem ji a pak sebe.
Hlásal papír psaný jeho rukou.
Nedokázal se dívat na ten postup zabíjení, stačily poslední fotky, kde muž z donucení skutečně herečku zavraždil a pak strachy zabil i sebe.
Vyhrožovala jsem mu stejně jako tobě.
Vybral si raději svou rodinu než život.
Milé, že ano? Čekala jsem to, s lidmi se dá tak krásně manipulovat.
Tehdy mu došlo, že ta holka není jen psychopat, ale i hodně inteligentní, protože nikoho nenapadlo za smrt podezřívat někoho jiného a i dosud se jí dařilo zahlazovat stopy, věděla jak a čím vydírat.
A on doposud neměl tušení, co je zač a jak vypadá.
Přesto ta holka byla u něj, byla blízko.
To bylo děsivé.
Pomaličku z toho šílel, jeho mysl byla tak popletená, že se občas hroutil i před ostatními členy, jednou došel neupravený s pohmožděným obličejem, to z toho jak se v zoufalství mlátil hlavou o stůl.
Chtěl se jí zošklivit, aby ho pak nechala být.
Druhý den jim do šatny přišel balíček adresovaný všem členům.
Bylo mu to divné, ale nic neříkal, teprve až nadšený Aiba balíček roztrhl a sáhnul dovnitř, aniž by se podíval, došlo mu od koho je.
Aiba vyjeknul.
A jeho krev smáčela stolek před ním.
Balíček byl plný rozbitého skla.
Večer pak přišla fotka se vzkazem.
Ještě jednou na sebe sáhneš a doplatí na to ostatní, jako Masaki dnes.
Zahodil papír a zhroutil se na podlahu, brečel, tak moc a zoufale, nevěděl už, co má dělat, aby se dívky zbavil.
Někteří si všimli, že s ním něco není v pořádku. Matsujun byl odtažitý a vypadal nějak unaveně.
A když jednou seděl v rohu místnosti a brečel, přišel k němu starostlivý leader.
‚Proč se tolik staráš o ostatní? Nevíš, že když se přiblížíš, tak se ti něco stane?‘
Otřásl se nad vidinou Leaderova bezvládného těla, jeho otevřených očí, jak z nich pomalu uniká život.
Byl tak ztracen v myšlenkách, že si ani nevšimnul, že ho Ohno objal.
Nestihl reagovat, jak to nečekal a jen v šoku zíral na Ohna a jeho útlé paže ovinuté kolem něj. Nějak měl nutkání se do té náruče přitulit a neřešit následky, ale to nemohl a tak Leadera odstrčil. Oh-chan dopadl na zem a nechápavě se na něj díval.
On ho ale nevnímal.
Rozhlížel se okolo, kdo všechno je viděl.
V místnosti byli sami, takže to třeba neviděla, ale jakoby slyšel to cvakání fotoaparátu, mu bylo jasné, že všechno viděla. V duchu viděl její oči, jak na Ohna vražedně hledí, jak se její úsměv nepěkně protáhnul.
„Satoshi je Arashi, nechceš ho zabít! Nechceš zničit svou oblíbenou skupinu, že ne?“ Křičel panicky, věděl že tam je, že ho slyší, proto ji chtěl přesvědčit, aby nezabila Ohna. „Je z Arashi, miluješ Arashi, nemůže za nic, jen měl strach a chtěl pomoct. Prosím.“ To z něj vyšlo skoro až zoufale.
„Jun?“ Promluvil na něj leader, který se mezitím postavil vedle něj a jen přihlížel tomu, jak křičel. Ohno mu položil ruku na rameno, aby ho trochu uklidnil, on ale jeho ruku ze sebe setřásl a chladně se na něj podíval.
„Nesahej na mě, už nikdy!“ Křiknul na něj a odkráčel z místnosti. Zmateného leadera nechávajíc za sebou.
Doma pak seděl přede dveřmi, obličej v dlaních, nebrečel, jen stále opakoval do kola pořád to stejné.
„Prosím, ať se mu nic nestane.“ Dal si ruce do vlasů a začal se trochu pohupovat dozadu a dopředu. „Prosím, prosím…“ Strávil celou noc hleděním na zavřené dveře a čekáním na obálku, co za tím nepřišla.
Teprve až když ho zmohl spánek a on usnul na chladné zemi, vypadla dírou na dopisy známá obálka.
Pak se za dveřmi ozvaly kroky, jak někdo odkráčel pryč.
Opět tam byla fotka…
Obraz zmlácené malé postavy.
Párek chlapců jak do něj kopou.
A menší vzkaz.
Nezabila jsem ho, nechala jsem jiné, ať tu práci udělají za mě.
A to jen proto, že je z Arashi.
Byla by škoda ztratit ten andělský hlásek.
Když později ten vzkaz četl. Tak se samou úlevou rozbrečel.
Bál se.
Tak moc se bál, že ho zabije.
Ale takhle ho jen zmlátili.
To není zas tak zlé.
Tohle vzal hned zpátky ,jakmile Ohna v nemocnici viděl.
Leader byl ve strašném stavu připojen na hromadu přístrojů, které mu pomáhaly dýchat.
Které ho udržovaly při životě.
Tohle bylo hodně zlé.
A doktorova slova ještě horší.
„Měl zlomených hodně kostí…“
„Dělali jsme, co jsme mohli.“
„Už nikdy nebude tančit.“
Co to jen provedl? Svou nepozorností sebral Ohnovi jednu z věcí co měl tolik rád.
Měl na sebe takový vztek, že udeřil pěstí do stolu.
Chtělo se mu brečet, křičet, něco rozbít.
A tak mlátil do věcí kolem sebe. Vyhodil sklenice z poliček.
Řinkot skla zaplnil místnost.
Kopal do nich, aby se ještě víc roztříštily. Zaklonil hlavu do zadu a hlasitě zakřičel. Poté oběma rukama udeřil do zdi a opřel se o ně.
Ohno…
Rozbrečel se a pomaličku se sunul k zemi.
Už toho bylo na něj moc.
Kdyby tím neohrozil ostatní, tak by vzal jeden z ostrých střepů a zabodnul ho do sebe, ale tím by zabil i ty, co má rád, a tak musí tohle všechno vydržet a držet se od ostatních ještě víc dál než před tím.
Což znamenalo ukončit veškeré přátelství.
Odteď bude sám.
Sám bez kamarádů, protože jen tím, že je od sebe odežene, je zachrání.
Žádné komentáře:
Okomentovat